Žena

Již první snímek režiséra Luckyho McKeeho May (2002) publikum výrazně polarizoval a stejný osud potkal všechny jeho další snímky. Tvůrce mnohými uznávaný jako jeden z nejosobitějších autorů současné americké kinematografie své filmy pojímá jako provokativní horory všednodennosti. Zatímco v typických žánrových snímcích sledujeme postavy, které musejí čelit něčemu neuchopitelnému, co ohrožuje jejich racionalitu i životy, McKee zavádí diváky do světů, které jsou zdánlivě stejné jako obyčejná realita. Ale fasádou každodennosti čím dál tím více proniká něco znepokojivého, co je o to zlověstnější, čím více nám to připomíná věci důvěrně známé. Ve svém posledním snímku, který proslul zjitřenou reakcí šokovaného diváka během premiéry na festivalu Sundance, se režisér inspiroval brakovým a zpackaným kanibalským hororem Offspring (2009), přičemž otočil jeho zápletku. Divoká kanibalka přebývající v amerických lesích se tentokrát ocitá v roli kořisti, když padne do hledáčku zaměřovače vzorňáckého otce jedné středostavovské rodiny. Podobně jako David Lynch v Modrém sametu (1986) odhalil monstrozitu amerického předměstí, nyní Lucky McKee ukazuje zvrácenost okázale zásadové a tradičními hodnotami se zaštiťující patriarchální společnosti. Žena představuje uhrančivě vytříbený film, který mimo jiné zaujme dokonalou symbiózou hudby s obrazem a zcela precizní režií. Především ale svými mnohoznačnými obrazy rodinné idyly zneklidňuje víc, než mainstreamové horory, které se jen předhánějí ve vršení explicitních krváren.(Festival otrlého diváka)